Moskevský strážní pes je poměrně mladé plemeno vyšlechtěné po druhé světové válce v Sovětském svazu.

Po Bernardýnovi zdědil líbivý exteriér a obrovskou lásku a oddanost k pánovi a jeho rodině. Díky Kavkazskému ovčákovi jeho povahu doplňuje výrazný obranný reflex, ostrost a razantnost při útoku.

Je ideálním hlídačem a zejména přítelem k rodinnému domu. Rozhodně není vhodný do bytu, protože nemožnost volného pohybu dělá z Moskeváka nervózního jedince se špatně vyvinutou svalovou soustavou. Je také nenáročný na podnebné podmínky díky své srsti s velmi hustou podsadou. Jen musí mít místo, kde se v případě potřeby schová.

Je to společenský pes, který vyžaduje kontakt s lidmi, a proto ho není možné uvěznit v kotci nebo přivázat k boudě. Tam by měl strávit jen nejnutnější dobu, třeba když přijde návštěva nebo po krmení.

Toto plemeno potřebuje hodně pohybu. Na procházkách tak může vybít všechnu energii, avšak je nutné, aby byl vždy na vodítku. Majitel by si měl uvědomit, že aktivně vyhodnocuje nebezpečí a zasahuje ihned, a to nejen na jemu svěřeném pozemku, ale i mimo něj. Může ho k tomu vyprovokovat například člověk páchnoucí alkoholem, halasně pokřikující či mohutně gestikulující soused.

Začíná hlídat velmi brzo, většinou kolem 6. měsíce, avšak u každého psa to je individuální. Někteří hlídají sami až v 9 – 10 měsících, jiní již ve čtyřech. Hlídání není nutné je učit, protože obranný reflex mají vrozený. Pokud se sám od sebe neprojeví, je dobré se nejpozději v 8 měsících obrátit na zkušeného figuranta a pejska trochu rozdráždit. Jakmile pes zjistí, co se po něm vlastně chce, velmi rychle se zdokonaluje.

Moskevský strážní pes je dobře cvičitelný. Učí se rád a rychle a základní poslušnost se hravě naučí doma od svého pána. Není ale možné ho vychovávat silou, metodou „cukr a bič“. Nepochopí, proč ho jeho pán trestá, stačí pouze zvýšit hlas, aby porozuměl, že něco provedl.

Mezi fenou a psem je značný rozdíl, nejen ve vzhledu, ale i v chování. Psi jsou mohutnější a vyšší a většinou klidnější. Pozemek hlídají úspornějším způsobem než fenky. Ty neustále obíhají svěřený pozemek a jsou vždy ve střehu, kdežto pes si vybere místo, ze kterého má dobrý rozhled a tam zůstane. Působí tak až líným dojmem, ale šokuje raketovou rychlostí, jakou se dokáže vymrštit ze svého místa.

Lenka Horáková ve spolupráci s M. Rudolfovou