Když jsem brouzdala po internetu a hledala kontakty na chovatele moskeváků u nás i ve světě, narazila jsem na stránky ruské CHS známého jména „Iz vernych stražej“. V galerii psů jsem uviděla krásného, mohutného psa Arsenala, do kterého jsem se okamžitě zakoukala. Když jsem se pak na jiném místě dočetla, že štěňata po něm jsou už týden na světě, okamžitě jsem začala snovat plány, jak přivézt fenečku. Jak se ukázalo paní Natalie Kazaková (majitelka CHS) je velmi komunikativní a zájem o štěňata jí potěšil. Fenečka se narodila jediná a jmenovala se Želaju udači – což by se dalo volně přeložit jako „držím palce“, nebo „hodně odvahy“. Domluvily jsme se, že si pro fenečku přiletím osobně v půli června. Po trochu únavné anabázi se sháněním letu, víza a veterinárních dokumentů jsem konečně sedla do letadla směr Moskva.

Na tomto místě bych ráda předeslala, že pokud vám v předprodeji letenek Student agency vydají letenku do Moskvy a následně na navazující let do Čeljabinska s tím že pouze přestoupíte z letu na let, nevěřte jim. Moskva má sice hlavní letiště Šeremeťevo, kde jsem měla přistát a odkud opět vzlétnout a pokračovat v letu až do cílového města, nicméně Šeremeťevo má dva terminály, jeden pro vnitrostátní a druhý pro mezinárodní lety, a ty jsou od sebe vzdáleny 6 km! Takže pokud nejste Zátopek, nemáte šanci doběhnout a přesednout včas. A tak jsem zbytečně ztratila celý den na předměstí Moskvy v letištním hotelu a do Čeljabinska vyrazila až druhý den dalším letem.

Cesta malým, asi 40.-ti místným letadlem ubíhala vcelku příjemně, asi i proto, že občerstvení nepodávala vyzáblá letuška ale švarný stevard.

Pohled z okna letadla mi připomněl literární pojednání na téma „Širá Rus“. Tři hodiny letu nebylo vidět nic jiného než pláně, pole, řeky, jezera a občas skupinku domů. Po přistání v Čeljabinsku jsem se poprvé osobně setkala s Natálií. Ta objednala taxík (stejně jako jeho moskevští kolegové i tento řidič zřejmě vystupoval v aréně Jízdy smrti) a odjely jsme do města.

Když jsem po tomto zdlouhavém putování konečně viděla svou fenečku, která nemilosrdně honila krásnou perskou kočku,její koťata i své bratry bylo mi jasné že s ní si rozhodně ještě užiju.

U paní Kazakové jsem viděla nádherné představitele plemene Moskevský strážní pes. Legendární fenu Sněžinu, která vyhrála snad všechny výstavy co mohla, psa Darij-Meka, otce mé fenky Arsenala i její matku Bulavu a ještě další psy paní Natalie, které můžete vidět u ní na stránkách.

Po příjemně stráveném dni vyplněném okukováním psů, dobrým obědem a prohlížením fotek z historie plemene a z výstav, jsme se s fenečkou vydaly na letiště.

Tady došlo k nejšílenějšímu vyplňování „veterinarnovo dokumenta“ které jsem mohla zažít. Baryšna v kanceláři nejen že působila dojmem, že zmíněné papíry vidí poprvé, navíc hlasitě zaštkala když zjistila kolik mají kolonek a že se musí vyplnit nejen rusky ale i anglicky!

Úřednice zřejmě chudinka viděla poprvé v životě i jinou abecedu než azbuku a tak to nakonec dopadlo tak, že jsem jí nadiktovala co má napsat, ona „něpanimála“, tak jsem to napsala na papír a ona to obkreslila do „dokumenta“! Ještě že Natalie zařídila že pozdrželi odlet letadla, protože ani kreslení zřejmě nebylo baryšninou silnou stránkou a tak to opravdu trochu trvalo.

Ještě že alespoň se Žanou, jak jsem se rozhodla fenečce říkat, nebyly problémy. Dostala zobnout pilulku Sedalinu ještě po cestě na letiště a tak mi v přepravce nedělala žádnou rotyku a sama byla ušetřená všech stresů s létáním, které klidně prospala. V Moskvě jsem, teď už velmi zkušeně, přejela z jednoho terminálu na druhý a tady čekala se Žanou 9hodin na náš let do Čech. Fenečka se zatím trochu probrala, několikrát jsem jí vzala na trávník před letištěm vyvenčit a měla jsem pro ní schované štěněčí mléko na posilněnou. Moskevský letištní veterinář prohlásil dokumenty k převozu psa za schválené a tak už zbývalo jen odbavení. Tady nastala poslední kovbojka. Vězte, že i když máte psa se všemi odpovídajícími dokumenty poslední kdo musí schválit převoz štěněte je kapitán letadla. A ten bohužel prohlásil „Nikakije ščenky na bortě“( žádná štěňata na palubu). Měla jsem obrovské štěstí, že odbavovací personál se do Žany zamiloval a stejně tak i letušky při vstupu do letadla dělaly, že se jich to netýká. Snad se jim také zželelo těhotné zmatené Češky, která nechápe proč jí nechtějí vzít domů.(ano celou tuto nezapomenutelnou cestu jsem absolvovala ve 4.měsíci těhotenství a po třech dnech na cestách jsem opravdu budila soucit ) Celkem laxně jsem si pak na palubě,s Žanou v přepravce pod nohama, prohlédla pantomimické cvičení letušek se záchrannými plovacími vestami a dodnes přemýšlím, jestli jim někdo prozradil, že jsme celou dobu letěli nad vnitrozemím.