Nízké Tatry, léto 2009

Tento příběh píši s ročním odstupem. Věnuji ho na památku Amírovi, kamarádovi, který vás provázel
na stránkách tohoto zpravodaje v mnoha příhodách. Kamarádovi, s kterým jsem toho hodně prožil
– a který již mezi námi bohužel není. A mnoho z toho, co jsem s ním chtěl ještě zažít, již nikdy nebudu
mít příležitost realizovat. Věřím však, že té jeho psí dušičce je teď jistě lépe, než když jsem se o něj
staral já.

Tentokrát nás naše toulavé boty zavedly hluboko na Slovensko, do panenské přírody turisty
neprávem opomíjených Nízkých Tater. Začátek byl zvesela, jak má být. Festival _Východná je největší
slovenský svátek lidové hudby. Sjíždí se na něj kapely, hudebníci i návštěvníci všech folklórních
směrů z celého Slovenska. Plocha velikosti jistě větší než dvě fotbalová hřiště je pokryta stanovým
táborem, množství stánků s lidovou tvorbou všeho druhu je neuvěřitelně široké. Po deseti letech
stojím opět u stejného stánku, kde jsem si kdysi koupil to nejlepší mazání na koženou obuv, jaké se
mi kdy dostalo do rukou. Tentokrát nepřemýšlím ani okamžik a kupuji rovnou to největší, půl kilové
balení. Hůsličky slyšíte na každém rohu, nádherná ovčácká halena se mnou pere,že jsem si ji málem
i koupil. Nevadí, příště snad na to již budu zralý. Maso všeho druhu, naložené v sudech, syčí a voní
na mnoha rožních, pivo teče proudem, v amfiteátru se střídá jedno vystoupení za druhým. Čas utíká
rychle, blíží se večer, Amír s Belou na nás s Míšou čekají za vesnicí v lese u auta, a tak pomalu balíme.
Stejně však neodoláme naplnit batůžky pravými ovčími sýry a žinčicou.

Pondělí

Po klidné noci strávené mezi vysokými smrky, balíme věci i psy a vyrážíme do Demänovské doliny.
Tam necháváme naše vozidlo, kontrolujeme obsah batožin – je přece jen pondělí - návrat plánujeme
až v pátek a vydáváme se vzhůru do hor. Cílem je přejít celé Nízké Tatry po hřebeni a obloukem
se vrátit zase zpátky až do Demänovské doliny. Amír se tváří, zda to myslíme vážně – psí batůžky
máme jen jedny – a tak nese na zádech jídlo nejen pro sebe, ale i pro Belu. Rozdíl proti našim
krosnám nevelký … Nacházíme se v 800 m n.m. a první cíl máme Pod Krakovou holou v 1750m. Po
čtyřhodinovém nepřetržitém stoupání ho dosahujeme, projdeme ještě několik horských luk, mírně
sestupujeme a končíme u hájenky Před Bystrou, cca 1400 m n.m. Tam na louce rozbalujeme naše
tábořiště. Máme již sice něco za sebou, i jsme věděli, kam jedeme. Za celý den bylo několik velmi
pěkných příležitostí k utáboření. Nicméně, první den hned přímá konfrontace s místními medvědy,
i když jen v podobě zbytků toho, co sežrali, nás staví do role, že si raději nechceme hrát na hrdiny.
Blízkost obydlené hájenky nám dává přece jen trochu klidu. Vykoupat se, něco trochu pojíst, vyčistit
zuby - a hajdy na kutě. Zítra bude perný den.

Úterý

Loučíme se s naší hájenkou a vydáváme se na trasu, jejímž cílem je Štefánikova chata. Místo, kde
chceme následující den odstartovat plánovanou hřebenovku. Tak krásnou – a přitom dobrodružnou
etapu, jsem zažil naposledy v Rumunsku. Jdeme podél říčky a neustále nabíráme výškové metry.
Dostáváme se na úpatí krásného údolí, kde nás čeká ještě cca 3 km stoupání na hřeben. Úzká stezka
vede místy přímo uprostřed potůčku, les již končí a všude kolem je bujná vegetace – rašelina,
kosodřevina. Zelený porost je výšky dospělého člověka, chvíli šlapete po cestičce, chvíli potokem. A

najednou začneme potkávat - v několika metrových odstupech, medvědí pozdravy. A ten jeden byl
ještě teplej. Psi k tomu nevěřícně čuchají, i ta divá Bela je dnes nějak klidná. Amíra pouštíme jen tak
na volno, i když s těmi jeho batožinami na té úzké cestě by stejně asi byl snadnou kořistí mrštného
huňáče. My s Míšou jdeme, říkáme si , jsme na turistické značce, akorát tady holt asi moc turisti
nechodí. Ty dva kilometry tímto terénem, kdy člověk nikam neviděl, jen pár metrů před sebe, byly asi
ty nejdelší, co jsem kdy šel. Ve chvíli, kdy kosodřevina přešla do holé louky s kameny, jsem si, musím
přiznat, oddychl. Téměř u hřebenu, když jsme si sedli na malou svačinku a dívali se hluboko dolů, kde
jsme ještě před chvílí byli, nám bylo dopřáno sledovat nádherného statného lišáka, jak si to šmejdí
mezi kameny a hledal něco k snědku. Trvalo to snad 10 min, než zmizel v hustém porostu. U chaty
nás myšlenky na noc pod širákem a vaření v ešusu rychle přešly. Teplá večeře, nocleh pro dvě osoby
za 24 EUR s teplou sprchou – nemuseli jsme se vzájemně moc přemlouvat. Bela s Amírem na tom
byli o poznání hůře, velká výška, žádné stromy, museli být uvázání celou noc u chaty u dřevěných
masívních stolů. Vzhledem k tomu, že celou noc intenzivně pršelo, si asi mysleli, že si z nich děláme
srandu. Až jsem se v té vyhřáté posteli, sledujíce bubnující kapky za oknem, chvílemi styděl.

Středa

Ráno stále pršelo, vyrážíme až kolem desáté. Měli jsme však štěstí, pršet přestalo. Byla však mlha,
silný vítr, prokřehlé a zmrzlé ruce, na hřebenovku počasí nic moc. Trasy však byly krásně upraveny,
neustále jsme šli po horských kamenných cestách. První cíl byl Ďumbier, druhý Chopok a třetí hřeben
Deresa – všechny tři nad hranicí 2000 m n.m. V sedle Pod Polanou jsme si mohli pogratulovat. Bylo
pozdní odpoledne a za námi celý hřeben Nízkých Tater. Nyní nám stačí seběhnout na hranici lesa a
najít si tábořiště. No, to seběhnutí trvalo 3,5 hodiny, než se nám podařilo najít místo 2x2 m na stan
+ kam uvázat Belu s Amírem.. Příroda nádherná, bystřiny, les, kameny, vše na co si jen vzpomenete.
Jen ta rovinka s trochou měkké trávy byla kdesi mimo naši sestupovou trasu. Nakonec tedy táboříme
na nádherném paloučku, blízko vody, u prvních hotelů Demänovské doliny…

Čtrvrtek

Ráno pěknou vycházkou scházíme dolů k našemu autu, které na nás čeká, kde jsme ho zanechali.
Po dohodě se správcem parkoviště platíme polovinu ceny – doklad samozřejmě nepotřebujeme.
Odkládáme batohy a vyrážíme do 2km vzdálené Demänovské ledové jeskyně. Při její prohlídce zcela
pochopíme pojem ledová. Přestože je červenec, některé části jeskyně nedosahují ani 0°C – jsme
tedy v kvalitním mražáku. Tato jeskyně je velký komplex jeskyní a chodeb, srovnatelná snad jen
s jeskyněmi u nás v Moravském krasu.

Následně přejíždíme do vesničky Liptovský Ján, kde necháváme opět naši Hondu CRV a vyrážíme
po neznačené cestě, klikatící se kolem horského potůčku, do údolí Jánské doliny. Těšíme se na další
noc, strávenou uprostřed vysokých tatranských velikánů. Očekávání se zcela naplňuje, dostáváme se
do hlubokého údolí, obklopeného vysokými kopci, s potokem s čistou průzračnou vodou. Gulášek,
česnek, dva Zlatí bažanti, jasná zářivá obloha. Těžko hledat hotel, poskytující podobné služby. Bela
s Amírem jsou spokojeni, jako již tolikrát uléhají pod stromy v měkkém jehličí do hlubokého spánku.
Myslím, že na této dovolené by neuhlídali, ani kdyby nás měl nabrat na lopatu bagr. Natož pak, když
by se přiblížil medvěd. Že by romantika této poslední noci způsobila, že zrovna k tomuto dni se pojí
početí našeho malého Vašíka ?

Je pátek ráno, vracíme se dolů do vesničky a pomalu myslíme na návrat domů. Je za námi další

nádherná akce – copak nás čeká zase příště ?

Ještě něco k našim psům.

Ta Nejlepší – přezdívka Bely od jarního nočního přechodu, když z 36 km ji Míša 34 táhla za sebou na
naplém laně. Že je lenošná, všichni víme. Vždy to předváděla však jen doma a na malých vycházkách.
Do Tater jsme ji brali s malými obavami, aby nezkoušela něco podobného. Bela však šla do sebe
a patří jí dík. Celý týden šlapala tak, že by snesla měřítko s jakýmkoliv malamutem. Jen si nikdy
neodpustí plašit vše, co se mihne kolem ní. Košík má, zkrátka ji Míša drží, přesto musí hrozit všem,
kdo chce kolem nás projít. V tom je naprosto nesmrtelná…

Oddechl jsem si – při jakýchkoliv problémech jsem ji měl slíbenou, že ji nafasuji místo Amíra, mého
mazlíčka. S ním je po horách chodit radostí, nehraje roli, jakou nese zátěž, a kolik jde kilometrů – lano
před vámi je stále napnuté a můžete si být jisti, že vám vždy dojde dech dříve než jemu. Hlídá kdy
má, a je hodný také, kdy má. Děti má rád, děvčata taky, akorát chlapy moc nemusí. Další psy má rád
taky, rvačky nevyvolává, chce si hrát, jen ho ti druzí psi musí poslouchat. Tedy žádný problém (kromě
Barího), kavkazáků na vycházkách zas až tolik nepotkáte. Poháry ze soutěží vozí, tolik co on, asi již
nikdy žádný můj pes mít nebude.

Amíre, děkuji Ti za vše, co jsem s Tebou prožil. Děkuji Ti za výlety, za to, jak jsi byl hodný, i jak jsi
pěkně hlídal. Netuším, kde se v tobě ta epilepsie vzala a promiň, že v době jejího útoku jsem Tě
nedokázal ochránit před Barím.

Žij šťastně ve psím nebi a vzpomínej na nás všechny v dobrém.

Radek Brzobohatý

Sluneční vrch, Křtiny

10.9.2010