Jdi na obsah Jdi na menu
 


Naše první štěňata (Stanislava Zemánková)

5. 12. 2010

 

Pro většinu zkušených pejskařů bude tento článek asi nezajímavý. Chtěla jsem jen sdělit své zážitky při našem prvním krytí a odchovu našich mimin. 

Dlouho jsme se rozmýšleli, jestli budeme mít štěňata nyní, nebo až za rok. Když se blížilo Zarunino hárání, rozhodli jsme se, že štěnda budou ještě letos.Přečetli jsme dostupnou literaturu, zabývající se krytím. Načerpali informace od známých a a doufali jsme,že vše půjde hladce - přece máme přírodní plemeno a to si určitě poradí :o)). 

Spousta z vás je jistě zkušená a kryli již vícekrát a tak je nic nerozhází, ale pro naši lidsko-psí smečku to bylo poprvé. Když přišel den krytí (podle nás a podle chování psů), vzali jsme psy nejdříve na procházku ať se spolu vydovádí a pak je k sobě pustili. Zara držela, Nabat ji očuchával a ožužlával jí uši a poté začal nalézat. Jenže jaksi z jiné strany než měl, zkoušel to zepředu, zezadu z boku atd. Zaru to za chvíli přestalo bavit a tak po něm vyjela. Nechali jsme je být, že to zkusíme večer. 

Večer se opakovalo to samé. My jsme byli ještě v klidu, říkali jsme si: "Batík to zkouší poprvé, tak ještě neví jak na to. Zítra to bude lepší." Ale ouha, druhý den se opakovalo to samé, ráno i večer. To už jsme začali nadávat : "Každý vořech se trefí hned, a ten náš to neumí." 

Večer jsme zavolali kamarádce, aby jsme si posteskli, že štěníci nebudou. Začala nás uklidňovat, že Nabat nevypadá na blbého psa a až přijde pravá chvíle, bude vědět jak na to. 

Třetí den ráno jsme vstali, že zkusíme naposledy krýt a pak končíme. Nabat přišel k Zarunce očuchal si ji. A najednou byli spojeni (kluk jeden zlatá). Příroda je holt příroda. 

Příště už to necháme jen na nich, přece jen tomu rozumí více než jejich páníčci :o)) 

PS : Nabatovi se krytí tak zalíbilo, že se rozhodl své umění předvést i ostatním. Já jsem to odnesla modřinou na ruce a škrábanci na boku, jak jsem se mu snažila vytrhnout. A Petr namoženými břišními svaly ze záchvatu smíchu, když viděl,jak se mi Nabatík dvoří a snaží se mě přesvědčit, že on je ten nejlepší samec v mém okolí :o))) 

Když se nám blížil termín porodu, zjišťovali jsme jak ho poznáme a v kterou dobu fenky většinou rodí. V moudrých knihách se píše, že feny rodí většinou v noci. To nám potvrdila i naše veterinářka a také naši známí, kteří už nějaká štěnda odchovali.

       

Od 60. dne jsem začala spát se Zarou v kotci, kde jsem měla i kompletní výbavu k opečování štěníků. První a druhou noc Zarunka zjišťovala, co tam vlastně dělám a každou chvíli mě olizovala, takže jsem si ráno musela dát sprchu abych nelepila :o)).  Třetí noc se věnovala hrabání a opět i olizování paničky, ráno byla v pohodě a chrněla, tak jsem si zase šla dát sprchu.

       

Po těchto třech probdělých nocích, jsem se chtěla dopoledne trochu prospat, protože jsem ještě neměla volno a musela jsem do práce. Zaru jsem v 10:00 vyvenčila, ona byla v pohodě a chtěla jako vždy bláznit, a ve 12 hodin jsem k ní přišla po mém krátkém spánku… a koukala na mě Zara a u ní dvě štěňata. Tak jsem je prohlédla a zavolala Petrovi, že mě musí v péči u Zary vystřídat. Ta mezitím porodila i třetí a čtvrté štěndo a když přijel Petr bylo na světě i páté.Po jejich prohlídce jsme věděli, že máme čtyři holky a jednoho kluka. Zatímco jsem byla v práci, tak se narodily ještě dva kluci a po mém návratu jedna holčička. Konečné skóre tedy bylo 5 : 3 (holky vedou :o)). Zarunka vše zvládla v pohodě o štěníky se starala bezvadně, jenom já u ní strávila další bezesnou noc (tentokrát pozorováním mimin.) 

Pro nás z toho plyne ponaučení, většina fen rodí v noci, ta naše v poledne :o) 

Zara byla skvělá máma, ke štěníkům kromě mě a Petra nikoho nepustila. Od 3. týdne jsme je začali přikrmovat a zjišťovat rozdíly mezi jednotlivými mimči. Arina - naše prvorozená holčina, získala do vínku povahu po své matce, a tak se vždy drala do popředí i přes to, že byla nejmenší. Za ní následovala Aška, kterou si velmi oblíbil Péťa, zejména pro její nezaměnitelné bílé podkolenky. Z kluků se nejvíce projevoval Arsan. 

Když trochu povyrostli a mohli běhat po zahradě, stala se z nich taková malá demoliční četa. Šarvátky mezi nimi nebraly konce. Nejvíce v nich vynikala, jak jinak, Arina. Vždy vyrazila k ůtoku a když ji někdo ze sourozenců povalil, aby ji ztrestal, cenila zuby a odmítla se vzdát. Aška - to byla pro změnu taková malá plyšová "piraňa", při každé příležitosti, jsme ji měli zakouslou v noze. V tom jí zdatně sekundovali i Arsa s Arsanem a Akarem. Aška měla i chvíle, kdy si hrála na nejhodnější štěně pod sluncem. To si vlezla ke mně na klín a jemně mi okusovala prsty s pohledem neviňátka.

Nejklidnější ze štěňat, byli Arischa s Akirou a Arisem, ti tři zůstávali v pozadí a moc se neprojevovali.(Jsem zvědavá jak dlouho jim to vydrží:o)) 

Většina štěňat odešla k novým páníčkům a u nás zůstala už jen Arischa, která také čeká na skvělého páníčka, ale zatím si jí užíváme my. Po ránu posloucháme psí duety, když nám společně se Zarou vyje pod okny. Protože nezapře povahu svých rodičů, začíná už hlídat, takže když se přiblížíme ke kotci, vyběhne na nás s hlasitým štěkotem, aby si poté co na ni promluvíme lehla na záda a rozplynula se blahem.

 

To by bylo o našich psích mimčech vše. Přeji všem novým páníčkům hodně štěstí a spoustu krásných zážitků se svými kavkazímy kamarády. 

Stáňa Zemánková